Jak jsem čekala dvojčata

O tom, jak jsem už KONEČNĚ otěhotněla, o tom, jak se mladým ženám systematicky lže o pravé povaze těhotenství a o tom, jaké to je, čekat a mít rovnou dvě děti. Upozornění: potenciální matky a těhotné čtěte na vlastní nebezpečí a citlivější povahy, prosím, nečtěte vůbec – zbytečně se budete pohoršovat, pokud nepochopíte nadsázku.

Tak už! (viz článek Jak jsem nebyla těhotná). Konečně jsme s manželem splnili povinnosti a počali. Rovnou jsme splnili i občanské povinnosti a počali rovnou dvojčata – kvóta jednoho a půl dítěte je tedy naplněna, můžeme mít čistě svědomí, že kvůli nám národ český nevymře. Pravda, pro naše drahé rodiče byla zpráva, že plníme jaksi „nad plán“ poněkud šokující – nejdřív nepochopili nápis „dvojčata“ na ultrazvuku, a když už konečně ano, matky panikařily a slzely a tchán rovnou oněměl a připravuje plány na stavbu domu.  To toho - já neležet, tak omdlím, můj muž to těžce zpracovával týden. Tak jsem tedy začala objevovat taje toho „nejkrásnějšího období v životě ženy“.

Jde o spiknutí. Mladým ženám se systematicky lže, už to vím. Protože kdyby jim někdo řekl pravdu o tom, jaké to je být těhotná, tak by si to rychle rozmyslely. Ale abych v tom údělu nebyla sama (přesně v duchu toho „mateřského spiknutí“ – taky to už chápu), hodlám šířit stejné falešné informace, ale udělám jednu výjimku speciálně pro vás. Tak stručný výtah několika pravd:

1. Nevolnosti. Nuže rozhodně se nejedná o nějaké blinknutí po ránu a pak fungujete zase dál jako normální člověk. Kdybych věděla, že těhotenské nevolnosti zahrnují 24hodinovou kocovinu 3 měsíce v kuse, byla bych v adolescentním věku v rámci přípravy trénovala mnohem víc. Ale protože jsem byla velmi slušná a uvědomělá dívka, měla jsem asi tak 3 kocoviny za celý můj život, zjistila jsem, že to je žalostně málo, aby člověk nebyl později překvapen. Pomáhá studená kofola.
2. Úúúúnava – naposledy jsem tolik spala, když jsem byla sama kojenec
3. „Narostou ti prsa!“ - Kéž by!! (toto mě zklamalo nejvíc)
4. Nemáte nejmenší tušení, ve kterém jste vlastně měsíci (no měsíc je 4 týdny, těhotenství trvá 40 týdnů, to je 10 měsíců ne?) a to víte, že existuje „převodní tabulka“?
5. Neustálé lékařské kontroly, konstantní měření tlaku, zubař, test na cukrovku – blé… a pořád z vás cosi teče – neptejte se, zasvěcené vědí
6. Do kalhot se nevejdete už ve 2. měsíci – a když vejdete, ale nedá se s tím sednout, v pozdější fázi chodíte ve 2 tričkách a jedněch kalhotách, která jste si byla ochotná pořídit (přece nebudu zbytečně utrácet). Když vám s dramatickým lupnutím uletí knoflík u bundy, je načase přestat se pokoušet ji zapínat. Boty vám bude muset zapínat někdo jiný – kdokoliv.
7. Břicho začíná mít zcela jiné funkce – jako stoleček při snídani, jako dobrá páka při vydírání manžela, všichni vás pustí sednout, když pečete cukroví v 7. měsíci, rovnou po sobě i uklízíte, akorát si toho všimnete až tenkrát, když vám ze spod trička začne opadávat těsto, vrážíte břichem do věcí, do futer a už nějakou dobu si nevidíte… víte kam, o použití ani nemluvě.
8. Máte permanentní strach o zdraví miminka – nečtěte, opakuji, NEČTĚTE nic na internetu, hlavně ne diskuse o chorobách, komplikacích a podobně (taky jsem se neudržela a četla – diagnostikovala jsem si preeklampsii po internetu, ale nakonec se mi ten tlak zvedl z toho čtení).

A jaké to je být maminka 3 v 1 (ano 3 v jednom = 2 miminka a jedna maminka – to je jako u šampónu s kondicionérem – taky 2 v 1)? Budu ilustrovat na nejčastějších otázkách a poznámkách ostatních spoluobčanů:

1. Na otázku Co čekáte? neexistují jen 2 možné odpovědi, ale 3 (v případě dvojvaječných dvojčat samozřejmě)
2. „To jste určitě byli na umělém, že jo?“
   Ne, to je šok, co?
3. „Já se děsím, že budu mít asi taky dvojčata, manžel má strejdu, co má dvojčata“
   Tak v klidu, to se dědí po ženské linii
4. „Jé, to tě obdivuju, já bych to nezvládla, mně stačí jedno“
   Mně by taky stačilo – smůla. Každý zvládne, když musí, přece jedno nedaruju do dobrých rukou ne? (to fakt neříkejte, vypadá to, jako byste mi spíš kondolovali, než vyjadřovali obdiv)
5. Případně variace: „Proboha, hlavně abych taky neměla dvojčata!“
   No ano, je to šok, bude to zápřah, ale už jsou moji, mám je ráda oba a už bych je nevyměnila (no někdy jo, ale psst).
6. „Ááá, tak proto máš tak velké břicho“
   No comment
7. „Tak ještě holčičku“
   Dejte pokoj, proboha!
8. „Ti jsou úplně stejní!“
   Ano, ta dvojvaječná dvojčata, co vypadají úplně jinak, jeden blonďák, druhý tmavovlasý…
9. „Jaktože nejsou stejní?“
   Viz výše
10. Jé, dvojčátka, to je fajné“ (cizí paní na ulici, babičky v marketu s nosem v kočárku…)
    Jo fajné to je, když si je jen půjčíte a pak vrátíte. Co bych lhala, člověk musí projevit dvojnásobně víc kreativity a trpělivosti (a to jsou to ještě miminka, budu informovat o dalším vývoji)
11. Jak řešíte kočárek
    Složitě. Koupíte velký, nikam se s ním nevejdete – do dveří, do výtahu… Koupíte malý, nevejdou se děti s fusakama. Vyberte si, majlant stojí oba - sponzoři vítáni.

Abyste mě ale neobviňovali, že jsem necita, já si tady sice stěžuju, ale – co si budeme povídat – je to super. Někdy na bednu, ale za ty krásné kluky moje to stálo a stojí. Při této příležitosti děkuji svému manželovi za spolupráci při výrobě - povedli se nám, a za ohromné nasazení v roli tatínka.